Zmizelé hodiny

Jsou hodiny, které kdysi budily pozornost, a pak se po nich zem slehla. O některých nevíme vlastně nic. A to pod slovo my zahrnuji i odbornou veřejnost. To je případ Votického orloje, o kterém existuje snad jen článek v Ohníčky mládí, r. IV. (1926-27), str. 145-146 a webová stránka Česká Sibiř, Čeněk Habart: Votický orloj. I jiné orloje, například Novoměstský orloj v Praze, zmizely téměř beze stop. U tohoto orloje se to pokusíme napravit alespoň virtuálně a připravujeme jeho stránky. Také nevíme, kde jsou legendární hodiny mistra Hanuše vyrobené pro Jindřichův Hradec? … Je až překvapivé, jak mnoho nevíme

Je dokonce celé zmizelé muzeum hodin. Bylo na zámku Dobříš a prý se pro něj připravoval (dlouho) web *www.museumhodin.cz*\- jenže ouha. Koncem roku 2006 na této webové adrese začala sídlit prodejna nábytku. Později se již neotevírala ani tato stránka. Na přímý dotaz na zámku bylo odpovězeno: “Muzeum hodin skutečně na zámku Dobříš bylo, je však odstěhováno neznámo kam.” Tušíte to tajemno? To je jako když se u Cimrmanů ztratí důl. Ten se přece ztratit nemůže. … Možná se muzeum znovu objevilo v Klášterci nad Ohří. Podobný osud potkal i naše Věžní muzejíčko, které se pro nepřízeň místní samosprávy proměnilo v Hodinárium Děčín.

Jiné hodiny trochu existují. Demontovány ve skladu si odpykávají trest za to, že budily hosty. To je případ velikých kuriózních hodin architektů L. Vlachynského a Forteníka projektovaných pro Motorest Rohlenka. Byly to hodiny s elektromagnetickým impulsem dodávaným do kyvadla. Působily dost majestátně nejen díky své velikosti (“vyplňovaly” prostor několika pater), svému technickému provedení, ale i díky výtvarnému ztvárnění.

I jiné hodiny sice existují, ale už jen jako replika. Stroj byl nahrazen zcela jiným strojem, nebo je novým strojem alespoň řízen. To byl osud mnoha věžních hodin. Stejný úděl postihl i květinové hodiny v Poděbradech. Totální přestavba bývá motivována technickým stavem stroje, ideologickými důvody, požadavkem na podstatně větší přesnost a spolehlivost či jen touhou po “modernosti”. Bohužel tento trend ve větší či menší míře postihl i hlavní české orloje. To, že přesnosti lze dosáhnout i jinak, dokazuje třeba Ateliér restaurování věžních hodin ak. soch. Melánie a Petra Skálových.

Moje duše sběratele, jaksi proti sobě, fandí restaurování původních strojů a jejich ponechání na stejném místě. Připouští i doplnění o externí zařízení zajišťující větší přesnost chodu, jako je to provedeno u Pražského orloje. Tyto stroje pak nekončí v soukromých sbírkách, ale ani se neztrácí z depozitářů muzeí…